Náš kamarád Hroch, každoroční účastník cyklistických zájezdů, se rozhodl zlepšit přípravu a šel v jednom pražským fitku vyzkoušet spinning. Chtěl se připravit na zájezd Lago di Garda. Svoje zážitky z 1.hodiny popisuje zde:

Spinning je slovo odvozeno od slovního základu anglického slova spin(rotace, točení, otočka)…Významově se jedná o pojmenování pohybu (činnosti) s točivým momentem. Výraz se užívá po celá staletí v oblasti průmyslu, obchodu, zemědělství a sportu a to hlavně v souvislosti s vyjádřením onoho „točivého momentu“. Ve sportu se jedná o vysoce účinné kardiovaskulární skupinové cvičení. Toliko (a ještě daleko více) praví o spinningu Wikipedie.

V rámci přípravy na cyklosezónu, která bude díky našim kamarádům z velkoměsta, kteří nás přihlásili na několik zájezdů, určitě náročná, jsem poprvé v životě navštívil toto „vysoce účinné kardiovaskulární skupinové cvičení“. Janďa říkala, že je to super, tak jsem se rozhodl objevit něco nového. Po fasování klíčků od šatny, kde mi krásná recepční na otázku „kolik je záloha na klíček“ řekla, že libovolná, jsem vytáhl stokorunu. Odpovědí bylo, že záloha je minimálně 200 kaček, nebo osobní doklad. Zaplatil jsem tedy libovolnou minimální zálohu a pronikl do pánské šatny. Po zutí civilních bot (do šatny se přece v botách nechodí, obzvláště když je společná i pro bazén), a převlečení jsem se rozhodl ještě před jízdou vyčůrat. Na toaletách zrovna pilně vytírala uklízečka. Když mě viděla, že jsem si dovolil na čerstvě vytřenou podlahu vstoupit v teniskách, sjela mě přísným pohledem. Trochu mě to vytočilo (asi predikace onoho „točivého momentu“, tenisky byly opravdu čisté J), takže jsem se dlouze zahleděl na její obuv. Ano, i ona byla v botách a ještě k tomu v pánské šatně!!! Nicméně asi nepochopila a já se rozhodl nemeškat a vrhnout se na sport.

První dojem po vstupu do sálu (sálku, spíše garsoniéry), jsem zjistil, jak se asi cítí Peter Sagan v profipelotonu. Jeden bicykl vedle druhého, rameno na rameno. Na rozdíl od Peťa Sagana jsem měl trochu výhodu, že jsem byl jediný muž mezi patnácti krásnými ženami, což jsem ocenil zejména díky tomu, že mi Janďa vybrala kolo v levém zadním rohu, takže jsem měl krásný výhled. Po lehkých peripetiích s nastavením výšky sedla a řidítek mého kola jsem poprvé (a tuto lekci asi naposled) zabodoval, když jsem byl cvičitelkou požádán, zda bych mužnou silou dokázal povolit šroub na řidítkách vedlejšího kola. Povedlo se. Pohodlně jsem se usadil na svém Šemíkovi a očekával věcí příštích. V klidu jsem komíhal na lehký převod a kochal se panoramaty. Najednou lup, a cítím, že sedím nějak nakřivo. Levá zadní šroubovací podložka opustila své místo. Pracně se vyvlékám z klasických řemínkových klipsen a jdu již podruhé dokázat svou řemeslnou zručnost a sílu. Vono to kolo je kurwa těžký! Našroubováno, do pedálů, v klipsny utaženo. A pak začal závod (uvádím s časem, který jsem byl schopen – alespoň po nějakou dobu – sledovat na hodinách na zdi proti mně)

17.15

Na povel instruktorky (sympatická křížala, asi něco kolem 60+ věku) jsem to začal rozjíždět. Povely jako „jednička, dvojka, trojka“ (zřejmě úchop řidítek??) jsem se snažil odkoukávat od okolí podle hesla „Když jsi úplně v prdeli, tvař se normálně a dělej to, co ostatní“  – viz obrázek J

17.18

Začínám se celkem intenzivně potit. Poctivě dodržuji rytmus a jdu ze sedla, do sedla, ze sedla, jednička, dvojka, jednička, trojka, 

17.23

Leje ze mě, jako bych běžel maraton v tropickém pralese. Toužebně očekávám, že se za nejbližší zatáčkou objeví hospoda a velitelka zavelí, že jdeme na pivo. Nestalo se. Na hranici funkce mého kardiovaskulárního systému jsem jen zaslechl úlevné „Sedneme si a povolíme“. Sedl jsem si a povolil. Naštěstí jen převod, ale nebyl jsem dalek od povolení svěrače. „Tohle je sport k posrání“, běželo mi hlavou. Po osmi minutách jsem totálně vodvařenej a děvčata vypadají, jako by si právě odskočila od plotny! Jak jsem se tak zamyslel a kochal se krajinou, nedošlo mi, že spinningové kolo je „furtošlapka“ a jakmile jsem úlevně povolil nohu, málem mi jí ten zkurwenej setrvačník vyrval z kyčle! „Aha, tak na to bacha chlapče, málem ses tady vyboural na kole, který vlastně nejede, na úplný rovině, a ještě k tomu v pelotonu krásných dívek“, běželo mi hlavou.

17.30

S hrůzou si uvědomuji, že na začátku lekce jsem zaslechl něco jako „Vítám Vás na padesáti minutách společné projížďky“. Padesát minut? Každé takovéto utrpení by mělo mít maximálně 45 minut, něco jako školní hodina matematiky!

17.37

Po výjezdu na Mount Vantoux (za sedm minut) podruhé téměř podléhám rotaci setrvačníku, který mě nemilosrdně rve z kola. Ustál jsem to, ale začíná se ozývat pravé koleno. Osouším se úplně mokrým ručníkem, takže se vlastně omývám vlastním potem

17.45

Zvolna se dostávám do tempa a částečně začínám chápat princip tohoto kola. Využívám tlačné síly setrvačníku. Lehce se pohupuji v pedálech. Při povelu instruktorky „ o čtvrt otočky si přidáme“ o čtvrt otočky povoluji. Přemýšlím, jestli ta předcvičující křížala náhodou nemá elektrokolo.

17.50- 18.00

Toto období nedokážu přesně popsat, neboť jsem se dostal do stavu, kdy jsem se po povelu instruktorky „Pícháme!“ marně snažil přijít na to kde, kdy a s kým. Pak se mi mysl trochu projasnila a uvědomil jsem si, že povel zněl zřejmě „Dýcháme!“

18.01 – 18.05

Zbývající čas vyjížďky mi potvrdil Einsteinovu teorii relativity. Minuta může být dlouhá dvě až tři minuty, často i déle. Vydržel jsem v minulosti spoustu rádoby extrémních věcí. Dokázal jsem třeba nedýchat čtyři a půl minuty. Dokázal jsem být ponořen v pětistupňové rybniční vodě tři minuty. Nicméně to, že jsem přežil lekci spinningu, zařazuji mezi ty největší sportovní extrémy v mém životě JJ