Někdy kolem roku 1985 se začala rušit stará železniční trať mezi Tarvisiem a Udine, která vedla i dále do Rakouska a Kranjské Gory ve Slovinsku. Nová se zavrtala do železničních tunelů. Na povrch staré železnice se začal kolem roku 2005 pokládat asfalt a vznikla nádherná a na světě možná jedinečná cyklostezka. Celá trasa se nazývá AlpeAdria. Vede ze Salzburgu až k moři do Grada.  Úsek po bývalé železnici se jmenuje Pontebbana. Je to už víc než 30 let, co zde nejezdí vlaky.

Letos v létě jsme sjížděli od rakouské hranice po novém asfaltu k nádraží do Tarvisia. Veliké nákladové nádraží zelo prázdnotou. Pak už je to jen kousek na hlavní nádraží uprostřed města. Normálně potkáváme jen cyklisty, ale tentokrát se v dálce objevila modře oblečená postavička. Rychle se blížila a mně se hned v paměti vybavil pan průvodčí, který nám v místní lokálce z Litvínova do Děčína štípal hnědé kartónové jízdenky.

To už jsme ale byli blízko sebe. My na našich kolech jedoucí do Tarvisia a nádražák, jdoucí pěšky proti nám z města. Šokovaně jsem si ho prohlížel. Modrá uniforma, opasek a za ním zastrčené kleštičky na štípání jízdenek. Minuli jsme se a vzdálenost se rychle zvětšovala. Pak mi to teprve došlo. Kde se tady vzal průvodčí z vlaků, když už tady žádný třicet let nejel? Jak je možné, že jde po železnici, která je už skoro dvacet let zakrytá asfaltem a prohánějí se na ní jen cyklisté?

Průvodčí zmizel v dálce a já jsem si připadal jako v Čapkově povídce o stopě uprostřed zasněžené pláně. Kdo udělal tu stopu? Odkud a kam šel? A kde se tady vzal průvodčí s kleštičkami na štípání jízdenek? Nevíte někdo?