Parenzana – Slávka Chrpová

Základní informace

Parenzana je cyklistická trasa dlouhá 123 km, která vznikla na tělese bývalé železnice. Název Parenzana vznikl z italského názvu města Poreče – Parenzo. Istrie totiž byla několik století součástí Benátské republiky. Do dneška jsou všechny názvy obcí na Istrii dvoujazyčné. V chorvatštině a italštině. Parenzana vede většinou daleko od pobřeží a jako had se kroutí a protíná dnes poměrně zapadlé obce západní Istrie. Ostře se zařezává do okolních členitých a bočními údolími rozdělených kopců. Je na ní mnoho viaduktů a tunelů. Cestou je také spousta starých nádraží. Dnes se tu však místo vlaků prohánějí cyklisté. Díky přeshraničnímu projektu „Cesta zdraví a přátelství“ (Put zdravlja i prijateljstva) a penězům z Evropské unie bylo těleso bývalé železnice upraveno na cyklistiku.

Na slovinské a italské straně je trasa částečně vyasfaltována. Na straně chorvatské má původní ráz, byla vyčištěna od rostlinstva, nasypán a utemován jemnější makadam, na exponovaných místech (např. na viaduktech) byla instalována zábradlí a stezka dostala i orientační ukazatele a informační tabule.

Celá myšlenka obnovy trati pro cyklisty vznikla v roce 2002, kdy se slavilo její sté výročí. Železnice Parenzana byla postavena v letech 1900 až 1902 a umožnila rozvoj zaostalých oblastí Istrie, vývoz zemědělských výrobků jako olivového oleje, ovoce, vína a samozřejmě i přepravu turistů na istrijské pobřeží. Vlaky po ní jezdily až do roku 1935, kdy musela ustoupit rychlejším a efektivnějším automobilům.

Trasa měla 33 zastávek a klikatila se istrijským vnitrozemím z Poreče přes Višnjan, Vižinadu, Motuvun, Oprtalj, Grožnjan, Buje, Savudriji, Sečovlje, Portorož, Izolu, Koper do Terstu. Dnes by trať vedla přes území tří států, a to územím Itálie 13 km, Slovinska 32 km a Chorvatska 78 km.

 

Slovinská část Parenzany

My jsme projeli celou slovinskou i chorvatskou část. Na začátku samozřejmě vyvstala otázka, jak to udělat, když pojedeme z bodu A do bodu B. Zvolili jsme dopravu autem, abychom byli operativní. Chtěli jsme pak ještě pokračovat do Puly, prohlédnout si antické město a pár dní strávit u moře na poloostrově Kamenjak. Ubytovali jsme se v městečku Barboj, což je v Chorvatsku, ale kousek od slovinsko-chorvatských hranic. Slovinskou část jsme pojali jako okruh z Barboje do Koperu. Což je krásných třicet kilometrů. Tam jsme jeli přesně po trase Parenzany, zpět jsme se snažili jet co možná nejblíže pobřeží po nefrekventovaných a malých cestách. Takže jsme si zajeli přes Strunjan, Pacug do Piranu. A dále přes Furnače a Portorož do Luciji, kde jsme se napojili zpátky na Parenzanu. S touto zajížďkou to bylo kolem sedmdesáti kilometrů.

Z Barboje je to na značenou trasu Parenzany necelý kilometr. Z Valici se sjíždí po makadamu serpentinami k moři a následných asi patnáct kilometrů vede podél Sečoveljských solin. Tady lze zajít do muzea, kde si můžete poslechnout výklad o tom, jak se tu stále těží v oblasti zvané Lara sůl, nebo navštívit lázně Thalasso Spa Lepa Vida. V nich se v blízkosti míst s velkou koncentrací soli využívá jejího blahodárného účinku a dalších minerálů na kůži i pohybový aparát. Celkové klima přispívá také k léčbě dýchacích cest, potíží s astmatem atd. Pokud máte čas, můžete se např. na dvě hodiny za 20 eur oddat této kratochvíli v pěkném lázeňském prostředí. A kdybyste si chtěli dát naopak do těla, můžete si do batůžku nebo brašen přidat pěti- až desetikilovou zátěž v podobě mořské soli…

V Luciji se trasa vzdaluje od moře a vede pěknou vilovou zástavbou mimo ruch města. Zastavíte se až před nejdelším tunelem s názvem Valeta, ten je jako jediný ze šesti tunelů stále osvětlený. 550 metrů dlouhý tunel jen pro cyklisty a pěší vás vyvede v ovocnářské a vinařské oblasti. Po projetí tunelu jste také v nejvyšším bodě slovinské oblasti a je tu moc krásný výhled na bližší Izolu a vzdálenější Koper. V Izole vás trasa svede zpět k moři a po opravdu „vymazlené“ cyklostezce s odpočívkami a různými hřišti pro protažení ztuhlých údů dojedete do Koperu. Však také má trasa podtitul Cesta zdraví.

My jsme ji pak cestou zpět ve Strunjanu, v místě, kde se Parenzana těsně dotýká hlavní silnice, podjeli a dostali se na pobřežní silničku. A pak už jsme sledovali co nejvíce pobřeží. Dostali jsme se tak až těsně ke kostelu sv. Jurije v Piranu, odkud je fantastický výhled nejen na město, ale i na celé slovinské pobřeží. Po nábřeží jsme však museli občas kolo vést. Lidé se tu opalují přímo na nábřeží a k tomu kavárny a hospůdky… S obezřetností a tolerantností se dá dojet po pobřeží až do Portorože a Luciji. Tady už jsme se znovu napojili na Parenzanu.

Chorvatská část – trasa do Motovunu

Putování po Chorvatsku jsme si rozdělili do dvou dnů. Jde sice o necelých osmdesát kilometrů, takže byste je určitě někteří zvládli v jednom dni, ale to pak opravdu nic neuvidíte, nikde se nezastavíte, a to je škoda. Navíc makadam rovná se: Po čtyřiceti kilometrech padám únavou. Vytřesení je značné, takže odpružení – klidně přední i zadní – bude značnou výhodou. Cestování jsme pojali tentokrát nalehko. Vzali jsme si jen zadní bikepackingové brašny a jednu přední. Zvolili jsme si ubytování pod střechou. Ale v Motovunu je skoro na kopci i kemp s nádherným výhledem. Takže pokud chcete spát venku a nevadí vám vláčet se i po makadamu s brašnami natěžko, případně se v přepravovaných věcech uskromnit, ta možnost tu je.

Cesta z Baroje po Parenzaně do Buje, kam zajíždí i autobus společnosti Flixbus a které je možné také využít jako základnu na obě strany Parenzany, je poměrně nezajímavá a vede částečně vedle silnice. Až za Buje to začíná být zábavné. Samotné Buje je typické město ve vnitrozemí, které bylo stiženo po druhé světové válce odchodem valné většiny původně italského obyvatelstva do Itálie. Dodnes je to poměrně dost patrné. Mnohé domy i v historické části města jsou opuštěné, staly se z nich ruiny, nebo dokonce už úplně spadly. Radnice se proto snaží nějak stavby zachovat. Nabízí zájemcům možnost se do domů nastěhovat zdarma s tím, že se lidé musí o dům starat a zachovat jeho původní ráz. Za návštěvu stojí hradní věž s výhledem na město s malou galerií a sbírkou rustikálního nářadí.

Pokud máte chuť si udělat z Buje malou odbočku, můžete zajet do malého pivovaru s restaurací a hotelem. Neleží ale přímo na Parenzaně, je třeba k němu zajet dva kilometry směrem na Kremenje. Přímo v Buje výtečné pivo s názvem San Servolo nekoupíte. Ale můžete si ho objednat v některých vybraných restauracích na Istrii.

Konečně za Buje to začne být pestré. Objeví se první tunely, trasa postupně mírně stoupá. Ale opravdu jen mírně a přívětivě. Až se dostanete do Grožnjanu, resp. do místa, které se na trase nazývalo Stanica, před tunelem Kalcini. Stojí za to zajet necelý kilometr do Grožnjanu, který i když byl také vysídlen, byl na rozdíl od Buje v šedesátých letech vyhlášen Městem umělců. Nejen chorvatští, ale i umělci z jiných zemí se tu usídlili a tvoří zajímavou komunitu. Vystavují svá díla v nejrůznějších galeriích a ateliérech. V letní sezoně se tady pořádají koncerty, hraje se divadlo, učí se hře na hudební nástroje a odevšud zní etno a jazzová hudba.

Ale kolem Grožnjanu žije také početná a aktivní biková komunita a má zde smělé plány. Chtějí tu dokonce vybudovat plnohodnotný crosscountryový, plně osvícený okruh pro trénování. Z města na ostrohu totiž vede mnoho částečně vyjetých a částečně uměle zbudovaných trailů. Tak pokud na to máte kolo, klidně si můžete udělat enduro vložku.

Po projetí tunelu Kalcini se dostanete do nejvyššího místa na Parenzaně, do tři sta metrů nad mořem. Odsud je pár nádherných výhledů na údolí řeky Mirny a už i na motovunský hrad.

Za Grožnjanem se rozproudí naplno systém zatáček, kterých musela drážní souprava překonat na šest set! Trasa plně kopíruje kolmo na trasu zaříznutá údolí. Ale postupně se už klesá až do Livade, kde je menší muzeum železnice. Bohužel jsme tu byli mimo pracovní dobu, takže jsme ho nenavštívili. Tahle část trasy je asi nejmalebnější a nejzábavnější. Postupně projedete mnoho tunelů, které nesvítí trvale jako Valeta, ale jsou nově svrchu osazeny slunečními panely, které je pomáhají osvětlovat. Světlo v tunelech je na fotobuňku, a jak do nich vjedete, začnou se postupně rozsvěcovat. Nicméně některé fotobuňky reagují zpožděně, takže se stává, že chvíli můžete jet úplně potmě. Je tedy lepší vybavit se na cestu dobrým světlem. Navíc, pokud vjedete do tunelu za dne plného slunečního svitu, stáváte se opravdu slepým koťátkem.

Moc krásné jsou i viadukty, které se klenou nad údolími desítky metrů. Završje, Antonci nebo Fresci jsou pojmenované po blízkých vesnicích. Škoda že údolí pod nimi je poměrně dost zarostlé a jen na některých místech je vidět až dolů. Z historických fotografií, které jsou u každého viaduktu na informační tabuli, je vidět, že dříve bylo údolí pod nimi mnohem více odlesněné.

V Livade jste opět na skoro 0 m n. m. Přes hlavní silnici se přejede následně přes řeku Mirnu, jejíž zelené údolí je možné pozorovat celou dobu při sjíždění z Grožnjanu. Následuje asi pět kilometrů mírného stoupání kolem Motovunu. V italštině se jmenuje Montona, což znamená hornatá. Město se nachází sice jen asi ve 312 m n. m., ale výšlap je to hodnotný. Na hoře je dalo by se říci opevněný zámek, palác Polesiniů. Kolem jsou dochované hradby z benátského období, po nichž si můžete udělat okružní procházku s výhledem na podhradí a okolí města. Uvnitř paláce se nachází hotel, který je vstřícný k cyklistům. Je tu místnost pro uložení kol, lze použít nářadí, pumpu atd. Ale je tady i půjčovna kol. Uvnitř je wellness, takže si račte po makadamové pouti uvolnit vytřesené tělo v místní lázni. Pokud byste se ubytovali v kempu na úpatí kopce, kousek pod hradem, najdete tu i bazén, tedy místo k odpočinku.

Poslední partie historickým centrem města k hradu je poměrně příkrá a výjezd se odvíjí po staré dlažbě navíc s množstvím turistů v uličkách. Už při výjezdu, nebo tedy spíše po našem výšlapu, jsme si všimli vitrín v obchodech s množstvím výrobků z lanýžů. Motovun je známý tím, že v jeho okolních lesích se dají nalézt tyto vzácné druhy hub. V podstatě tato houba živí celý region. Místní je pomocí vycvičených pejsků hledají v motovunské šumě, asi 10 km2 porostu dubu letního. Původně byla jeho rozloha mnohem větší, ale Benátčané ho vytěžili na stavbu svých válečných lodí. Restaurace nabízejí množství jídel ochucených lanýži. Bylo by škoda je neochutnat. Dalším lákadlem během léta je také motovunský film festival – pětidenní červencový maraton s nezávislou celodenní filmovou produkcí.